Síla mysli

6. září 2013 v 21:35 | Anonymka |  Povídky
Ahoj,
opět se Vám hlásím. Napsala bych smajlíka, ale mám dojem, že docela často vypadá dětinsky,takže bez něj.
Myslím, že to zvládnete.

Je to děsivé, když si uvědomíte, že někdo, kdo byl vaše první láska (nebo jen kluk, kterýho jste fakt moc chtěli, ale stejně jste spolu nebyli), vás opravdu hodně ovlivnil. Nechi říkat, jesti dobře nebo špatně, protože každá strana má dvě mince, a taky, proto, že sama nevím jestli to je dobrý nebo ne.
Já si toho u sebe všimla celkem nedávno. Konkrétně jsme byli s pár lidma od nás ze třídy na "chatě" - wifi, tv, dvě luxusní koupelny... Pořád tam hrála muzika a výběr byl většinou na klukách. Tak nějak mě překvapilo, co poslouchají. Nečekala jsem, že to budou "in, populární, známý, diskotékový" hity. Tak tomu teda říkám já. Můj styl je trochu jinde.
Ale došlo mi to, až na tý chatě. Čekala jsem, že budou poslouchat spíš "temnější, ponurejší, pesimističtější, víc klučičí, víc hlasitou, víc drsnější" hudbu. Místo toho tam hráli klasický rádiový hitovky.
Od tý doby si přijdu trochu mimo dění...trochu out, trochu divná. Ale je fajn, že kamrádka spoustu kapel poslouchá taky a spoustě lidem to je jedno - těm mýho věku. Moje mladší kamarádka se vždycky hrozně divý a má narážky na to, co poslouchám. Hádám, že z toho vyroste.

Abych se vrátila k tomu ovlivnování - onen pan X vždycky poslouchal alternativnější hudbu. Hudbu, která je nekonvenční a nepopulistická. U mě to začala Redhotama a skončilo (prozatím) Placebem.
Krom toho už neposlouchám (alespon ne moc) Keshu, Katy Perry a spol. Tak nějak jedu na pesimističtější vlně.

Otázka asi není, jestli to je dobře nebo špatně, neb každý si může poslouchat, co chce a co se mu líbí (a mě se to líbí), ale zní: Neovlivnuje výběr hudby taky moje nálady?
Odpověď by mě zajímala...


Mimochodem, pan X už je passé. :)
Mějte se hezky :)




PS. Někdo mi prvně řekl, že jsem krásná. :)
PPS. Pardon za ty smajlíky, ale já musela.
 

Spirála tance

28. dubna 2013 v 19:47 | adminka |  Povídky

Jak se urputně snažila zůstat dál v minulosti, nemohl jí odmítnout. Vzal ji za ruku a odvedl na parket. Hlavami se opírali o sebe, cítil její květinovou vůni, byla tak blízko a přitom tak ztracená. Tak ztracená, skoro utopená ve vzpomínkách. Ale co mohl dělat? Byl to její boj. Jen ona sama ho mohla vyhrát. On ji mohl jen držet a doufat, že se neutopí úplně. Že mu nezmizí ze života, jako ty dívky před ní. Ona byla jiná, to cítil, ale být s ní nechtěl. Už nebo ještě ne?

Ona dívka měla kdysi pocit, že se mu líbila, ale byla velmi mladá, nezkušená, nevěděla, že by něco takového bylo možné. Až zpětně si uvědomovala, nebo dokreslovala? ty náznaky, které tam mohly a nemusely být. Nejspíš oba byli nedospělí, aby mezi nimi něco vzniklo.

A teď jsou až moc plni vzpomínek na ty, které milovali a se kterými to nevyšlo. Proč se jim do hlavy pletou jiní, když by mohli být spolu? Někdy je to tak lehké na všechny zapomenout, ale oni nezmizí, vrátí se, připlachtí potichu jako duchovél, tak neviditelní, že je vidí jen oni. Žijí v temntotě...Svým způsobem tak žije každý...Najít způsob, jak uniknout duchům minulosti je vysvobození.


Dostane se jí ho? Nevěděl. Jen tančil a užíval si, že zrovna teď je jeho. Ale bál se o ni, tak jako nikdy. Co když duchové nikdy nezmizí ani na okamžik? Je to na něm, aby jí ukázal budoucnost? Nebo alespoň prosvětlil přítomost?
Ale jak? Neví, jak jí pomoci...je ztracen jako ona. Propadá se dolů s ní a ona s ním. Je snad tohle jejich osud? Padat věčně a nikdy nenarazit na žádné dno, od kterého by se mohli odrazit? Být pronásledovaní stíny své minulosti, stíny sebe sama, svých zkažených rozhodnutí? Věčně sledovat vé chyby pořád a pořád dokola?

Je tohle jejich osud? Jejich nešťastný osud?
Nebo je to přeci jen štěstí, že nepadají sami, ale že se mají o koho opřít? Že našli svoji druhou půlku? Ale našli jí, co když je to někdo úplně jiný? Někdo na druhém konci parketu?

Ale jak by mohl? Když jí ani nezná? A ona nezná jeho? Je těžké seznámit se a poznat někoho. Oni se znají, ne dokonale, ale vědí, co od sebe mohou čekat. Ona ví, že tu pro ni bude, ať už bude milovat někoho jiného. Počká na něj? Neví.
Děsí ji to, že by se od něj mohla odpoutat. Zároveň ji ale děsí to, že se nikdy neodpoutá, že bude navěky připoutána k němu silným řetězem lásky? Zalíbení? Nevědomosti, co opravdová láska je? Možná...


Bojí se, že opravdovou lásku nikdy nenajde. Oba se bojí. Oba nechtějí být znova zrazeni od jediné osoby, která jim zůstala věrná. Chtějí alespon někomu věřit úplně, dokonale.

Co když ale navěky zůstanou nešťastní? Co pak?

Půnoční objevy a info k rubrice

27. března 2013 v 0:04 | Adminka |  *Meditation*

Ahoj,
takže začneme zlehka. Jméno *meditation" jsem rubrice dala kvůli tomu, že "k zamyšlení" mi přišlo moc fádní a nudný, a "moje kecy" zas moc drsný, dá-li se to tak říct. Proto ta angličtina :)


Jedna poznámka do rubriky:
když čtete, slyšíte, že lidi nejvíce lžou sami sobě, je to pravda.
Plně na mě dolehla teď, když vím, že sebou cuknu, když si myslím, že mi píše.
Cukat bych sebou neměla, protože je víc jak dlouho jasný, že mezi náma nic nebude.

Důvody?
- jsem pro něj kamarádka
navíc si myslím, že jen ta "malá" kamarádka, možná jen známá, ale na druhou stranu to se teď zlepšilo a už se spolu aspon bavíme normálně, ne jako předtím.

- nechce vztah (a něco pořád řešit)

a další důvody jsou moje. Problém je, že jsou jenom někdy. Třeba teď si nedokážu představit, že bysme spolu byli o samotě. Kecám, před chvílí jsem si to nedokázala dost dobře představit a teď to jde dobře. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím je to těžší. Vlastně možná jen vzpomínám.


Měla bych jít dělat něco normální a ne tady sedět, vylívat si srdce internetu, tý prázdný síti.

Love you, xoxo



Ne, normálně tohle nepíšu. Zachovejte klid.
 


Jedna z oblíbených :)

24. března 2013 v 23:17 | Adminka |  Písničky
http://www.youtube.com/watch?v=8QsFNqL8eSc&feature=endscreen&NR=1




Maličkosti

24. března 2013 v 19:44 | Adminka
Venku svítí sluníčko. Léto!
Jak voní, jak září. Tančím v paprskách slunce.
Miliony zářících teček mě objímají a hřejí a já se otáčím kolem a nemohu tomu uvěřit.
Pázdniny jsou tu. Tak nádherné, tak dlouhé, celé moje. Patří mi.
Na jazyku příchuť svobody, příslib šťastných dnů.
Vybíhám ven do toho jasného světla. Co mě tam čeká? Kdo mě tam čeká?

Všichni a nikdo.
Svobodné dny dávno skončily. Uvezěnené v mých vzpomínkách, které krom mě nikdo nechápe. Nevím, jestli je na světě vůbec někdo, kdo je pochopit dokáže.
Ty časy, kdy jsme se nerozhodovaly samy, kdy za nás rozhodovaly rodiče.
My jsme je musely poslouchat a cítili jsme se jak psi, které jsou vláčeni někam, kam nechtějí.
Ve skutečnosti to ale byla pohoda. Jen jsme se vezli. Nemohli jsem si stěžovat, na to co děláme, protože jsme neznali další možnosti. Teď jakmile si něco vybereme, přicházíme o ty další úžasný zážitky, které bysme mohli mít.
Proto je tak těžký se rozhodnout...
Radši zůstávám sedět uvnitř domova, kde všechno znám a nic mě nečeká.

Proč bych chodila ven, když všichni zůstavají venitř jako já?
Nikoho nic nečeká...

Zoufalí lidé

24. března 2013 v 19:20 | Adminka |  Povídky
Vyrážela pěkně pozdě. Šla, skoro utíkala zachumlaná v kabátu a šále. Pospíchala, aby unikla chladu a studenému větru. Její kroky nebyly přes vítr skoro slyšet, ale sníh, který rozvířila byl kouzelný. Navíc jí díky větru lítal kolem hlavy a pdal jí na vlasy. Vypadala jako víla...vlnité dlouhé vlasy, v nich vločky sněhu...

Netušila, že by měla unikat něčemu mnohem horšímu než zimě a mrazu.

Tak moc bych ji chtěl obejmout! Zmocnit se jí, aby byla jen má, aby mi ji nikdo nemohl vzít, aby nemohla pryč, aby u mě musela zůstat, aby u mě chtěla zůstat!
Přidal jsem do kroku, abych na ní pořád viděl. Ztratit se mi nemohla. Nebylo kam jinam jít a lampy vrhaly světla dost.

Šla od toho svýho na vlak. Nechápu, jak ji může nechat jít samotnou! V půl dvanáctý večer!
To jasně dokazuje, že si ji nezaslouží. A ona to, chudák, nevidí. Bude mi děkovat, když to udělám já. Bude mě za to milovat. A když ne … nebude ji mít nikdo.

Nevědomky jsem se dostal skoro až k ní. Měl jsem dojem, že mě zaslechla, ale asi zvuky mých bot přikládala větru. Navíc, neměla čas, jestli chtěla stihnout ten vlak.
A jestli moc času neměla ona, pak já taky ne.
Ten vlak prostě stihnout nesmí.
Nesmí!
Slyšela mě. Plížil jsem se za ní a ona mě slyšela a otočila se. Viděla mě. Vidět mě nesmí nikdy nikdo. Díky bohu za kapuci!
Teď už ale za ní nejdu. Hra skončila. Šance přijde někdy jindy.
Musí. Žít ze dne na den, žít bez ní, to se nedá. Potřebuji ji. A ona mě taky, jen to za tím neví.
Proč to nikdo nechápe? Proč to nikdo nevidí?

Kam dál