Březen 2013

Půnoční objevy a info k rubrice

27. března 2013 v 0:04 | Adminka |  *Meditation*

Ahoj,
takže začneme zlehka. Jméno *meditation" jsem rubrice dala kvůli tomu, že "k zamyšlení" mi přišlo moc fádní a nudný, a "moje kecy" zas moc drsný, dá-li se to tak říct. Proto ta angličtina :)


Jedna poznámka do rubriky:
když čtete, slyšíte, že lidi nejvíce lžou sami sobě, je to pravda.
Plně na mě dolehla teď, když vím, že sebou cuknu, když si myslím, že mi píše.
Cukat bych sebou neměla, protože je víc jak dlouho jasný, že mezi náma nic nebude.

Důvody?
- jsem pro něj kamarádka
navíc si myslím, že jen ta "malá" kamarádka, možná jen známá, ale na druhou stranu to se teď zlepšilo a už se spolu aspon bavíme normálně, ne jako předtím.

- nechce vztah (a něco pořád řešit)

a další důvody jsou moje. Problém je, že jsou jenom někdy. Třeba teď si nedokážu představit, že bysme spolu byli o samotě. Kecám, před chvílí jsem si to nedokázala dost dobře představit a teď to jde dobře. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím je to těžší. Vlastně možná jen vzpomínám.


Měla bych jít dělat něco normální a ne tady sedět, vylívat si srdce internetu, tý prázdný síti.

Love you, xoxo



Ne, normálně tohle nepíšu. Zachovejte klid.

Jedna z oblíbených :)

24. března 2013 v 23:17 | Adminka |  Písničky
http://www.youtube.com/watch?v=8QsFNqL8eSc&feature=endscreen&NR=1




Maličkosti

24. března 2013 v 19:44 | Adminka
Venku svítí sluníčko. Léto!
Jak voní, jak září. Tančím v paprskách slunce.
Miliony zářících teček mě objímají a hřejí a já se otáčím kolem a nemohu tomu uvěřit.
Pázdniny jsou tu. Tak nádherné, tak dlouhé, celé moje. Patří mi.
Na jazyku příchuť svobody, příslib šťastných dnů.
Vybíhám ven do toho jasného světla. Co mě tam čeká? Kdo mě tam čeká?

Všichni a nikdo.
Svobodné dny dávno skončily. Uvezěnené v mých vzpomínkách, které krom mě nikdo nechápe. Nevím, jestli je na světě vůbec někdo, kdo je pochopit dokáže.
Ty časy, kdy jsme se nerozhodovaly samy, kdy za nás rozhodovaly rodiče.
My jsme je musely poslouchat a cítili jsme se jak psi, které jsou vláčeni někam, kam nechtějí.
Ve skutečnosti to ale byla pohoda. Jen jsme se vezli. Nemohli jsem si stěžovat, na to co děláme, protože jsme neznali další možnosti. Teď jakmile si něco vybereme, přicházíme o ty další úžasný zážitky, které bysme mohli mít.
Proto je tak těžký se rozhodnout...
Radši zůstávám sedět uvnitř domova, kde všechno znám a nic mě nečeká.

Proč bych chodila ven, když všichni zůstavají venitř jako já?
Nikoho nic nečeká...

Zoufalí lidé

24. března 2013 v 19:20 | Adminka |  Povídky
Vyrážela pěkně pozdě. Šla, skoro utíkala zachumlaná v kabátu a šále. Pospíchala, aby unikla chladu a studenému větru. Její kroky nebyly přes vítr skoro slyšet, ale sníh, který rozvířila byl kouzelný. Navíc jí díky větru lítal kolem hlavy a pdal jí na vlasy. Vypadala jako víla...vlnité dlouhé vlasy, v nich vločky sněhu...

Netušila, že by měla unikat něčemu mnohem horšímu než zimě a mrazu.

Tak moc bych ji chtěl obejmout! Zmocnit se jí, aby byla jen má, aby mi ji nikdo nemohl vzít, aby nemohla pryč, aby u mě musela zůstat, aby u mě chtěla zůstat!
Přidal jsem do kroku, abych na ní pořád viděl. Ztratit se mi nemohla. Nebylo kam jinam jít a lampy vrhaly světla dost.

Šla od toho svýho na vlak. Nechápu, jak ji může nechat jít samotnou! V půl dvanáctý večer!
To jasně dokazuje, že si ji nezaslouží. A ona to, chudák, nevidí. Bude mi děkovat, když to udělám já. Bude mě za to milovat. A když ne … nebude ji mít nikdo.

Nevědomky jsem se dostal skoro až k ní. Měl jsem dojem, že mě zaslechla, ale asi zvuky mých bot přikládala větru. Navíc, neměla čas, jestli chtěla stihnout ten vlak.
A jestli moc času neměla ona, pak já taky ne.
Ten vlak prostě stihnout nesmí.
Nesmí!
Slyšela mě. Plížil jsem se za ní a ona mě slyšela a otočila se. Viděla mě. Vidět mě nesmí nikdy nikdo. Díky bohu za kapuci!
Teď už ale za ní nejdu. Hra skončila. Šance přijde někdy jindy.
Musí. Žít ze dne na den, žít bez ní, to se nedá. Potřebuji ji. A ona mě taky, jen to za tím neví.
Proč to nikdo nechápe? Proč to nikdo nevidí?