Zoufalí lidé

24. března 2013 v 19:20 | Adminka |  Povídky
Vyrážela pěkně pozdě. Šla, skoro utíkala zachumlaná v kabátu a šále. Pospíchala, aby unikla chladu a studenému větru. Její kroky nebyly přes vítr skoro slyšet, ale sníh, který rozvířila byl kouzelný. Navíc jí díky větru lítal kolem hlavy a pdal jí na vlasy. Vypadala jako víla...vlnité dlouhé vlasy, v nich vločky sněhu...

Netušila, že by měla unikat něčemu mnohem horšímu než zimě a mrazu.

Tak moc bych ji chtěl obejmout! Zmocnit se jí, aby byla jen má, aby mi ji nikdo nemohl vzít, aby nemohla pryč, aby u mě musela zůstat, aby u mě chtěla zůstat!
Přidal jsem do kroku, abych na ní pořád viděl. Ztratit se mi nemohla. Nebylo kam jinam jít a lampy vrhaly světla dost.

Šla od toho svýho na vlak. Nechápu, jak ji může nechat jít samotnou! V půl dvanáctý večer!
To jasně dokazuje, že si ji nezaslouží. A ona to, chudák, nevidí. Bude mi děkovat, když to udělám já. Bude mě za to milovat. A když ne … nebude ji mít nikdo.

Nevědomky jsem se dostal skoro až k ní. Měl jsem dojem, že mě zaslechla, ale asi zvuky mých bot přikládala větru. Navíc, neměla čas, jestli chtěla stihnout ten vlak.
A jestli moc času neměla ona, pak já taky ne.
Ten vlak prostě stihnout nesmí.
Nesmí!
Slyšela mě. Plížil jsem se za ní a ona mě slyšela a otočila se. Viděla mě. Vidět mě nesmí nikdy nikdo. Díky bohu za kapuci!
Teď už ale za ní nejdu. Hra skončila. Šance přijde někdy jindy.
Musí. Žít ze dne na den, žít bez ní, to se nedá. Potřebuji ji. A ona mě taky, jen to za tím neví.
Proč to nikdo nechápe? Proč to nikdo nevidí?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama